NEZÁVISLÝ MĚSÍČNÍK PRO MĚSTO TÝN NAD VLTAVOU a OKOLÍ
9/2002
9. září 2002
Velká voda odnášela nejen majetky, ale i iluze...
První povodeň zasáhla Týn nad Vltavou ve čtvrtek 8. 8. 2002 padesátiletou vodou. Druhá povodeň zalila město od pondělí 12. 8. 2002 na několik dní vodou, více než stoletou. Lidé nevěřili, že by voda vyšplhala do výše, která byla označena v Povodňovém plánu města vypracovaném a schváleném zastupitelstvem v roce 1998. Třetí povodeň zahrozila v neděli 1. 9. 2002 po velikém nočním lijáku. Týnu nad Vltavou však již neublížila.
O tom, že i v Týně nad Vltavou řádila velká voda, asi není třeba nikoho informovat. Málokdo si ale uvědomí, že při všem řádění rozběsněného živlu, který bořil vše, co se mu postavilo do cesty, se nikomu z občanů ani záchranářů nic nestalo, není evidován jediný případ zranění nebo snad dokonce úmrtí, v souvislosti s velkou vodou. To je jednoznačně dobrá zpráva. Je mi jasné, že těm, kterým voda vzala majetek, nebo dokonce domov, budu asi těžko vysvětlovat, že zdraví a život lidí je vždy na prvním místě. Ale je to tak. Obrovský kus práce při povodni v Týně odvedli záchranáři, ať se jednalo o hasiče, vojáky nebo příslušníky policie. Svůj díl odvedl také krizový štáb, který měl celou situaci v rámci možností pod kontrolou a snažil se následky živelné katastrofy řešit s co nejmenšími prodlevami. Vím z doslechu, že se samozřejmě našli lidé, kteří nebyli s činností krizového štábu spokojeni, ale při mých výpravách do zaplavené části Týna nad Vltavou jsem od všech občanů slyšel, jako by se domluvili, že krizový štáb po organizační stránce dělal pro lidi při povodni maximum. Navzdory fámám se tedy zdá, že informovanost o situaci byla dostatečná. Hlavním problémem byla neukázněnost některých našich spoluobčanů, někteří prostě jen nevěřili zprávám o očekávané výši hladiny a svůj majetek nevyklidili. To se jim ovšem v zápětí vymstilo ve chvíli, kdy se informace členů záchranných jednotek do puntíku potvrdily. Nejsem tu od toho, abych soudil, zda vše bylo provedeno nejlépe, jak bylo možné. Nadarmo se neříká, že po bitvě je každý generálem. Chtěl bych jen znovu vyzdvihnout podstatný fakt, nikomu se nic nestalo!!
Ale pojďme k tomu, proč jsem se vlastně pustil do psaní této úvahy. Má být o tom, že voda skutečně odnesla také mnoho iluzí. Iluzi o tom, že spoluobčané v nouzi pomohou, o tom, že obyvatelé našeho města se v takovéto situaci semknou dohromady, že je spojí snaha' o pomoc svým známým, nebo i neznámým spoluobyvatelům, že jim pomohou v těžké chvíli čelit přírodě, která se vymkla z řetězů, kterými jsme se ji bláhově snažili spoutat. Má být i o tom, že při svých obchůzkách Týnem při povodni s fotoaparátem jsem potkával spousty svých zřejmě kolegů novinářů, vybavených fotoaparáty a kamerami a filmujících jako o závod dramata, která se před jejich očima odehrávala. Samozřejmě, mohl jsem i já odhodit fotoaparát a pustit se do pomoci lidem, kteří se bezmocně snažili zachránit před vodou svůj majetek a neudělal jsem to. Snažil jsem se zachytit tyto okamžiky, aby byly prostřednictvím našich novin i po letech přístupné
těm, kteří snad již nic takového nezažijí. Chápu, že je možné mé vysvětleni brát jako výmluvu, ale co potom desítky jiných, kteří žádnými výčitkami svědomí netrpí a známým u kávy ukazují fotografie a nahrávky, které mnohdy „s nasazením života" získali, co stovky zvědavců, sledujících divadlo u mostů a z různých bezpečných míst z dobrým výhledem. Nemám jim tolik za zlé to, že nepomohli, ale proč potom diskutují o tom, co se mělo udělat, jak se to mělo udělat a kdo udělal to nebo ono špatně? Kdo dal těmto lidem právo soudit skutky těch, kteří se snažili pomoci podle svých sil, aniž by oni sami přiložili ruku k dílu? Když voda začala opadat a nastala skutečná a těžká práce na likvidaci škod, kdy každá ruka byla dobrá, najednou jsem neviděl téměř nikoho z nich, že by přiložil ruku k dílu. Možná již někteří z nich v této době doma vymýšleli texty trestních oznámení, kterými hodlají zaplavit soudy a policii. Pro překročení pravomoci a zneužití toho a onoho. Málokdo z nich si však uvědomuje, jaké pravomoci skutečně krizový štáb a starosta
města ve dnech stavu nouze skutečně měl a jak malý zku z nich skutečně využili.
Tato úvaha ale má být hlavně o lidech a o charakterech. Sáhněme si každý do vlastního svědomí, co jsme mohli udělat pro spoluobčany, postižené povodní a co jsme skutečně udělali. Potom teprve suďme ostatní. Pokud jsme sami nebyli přímým i účastníky zásahů, nemáme ani dostatek konkrétních informací. Ale myslím, že mentorováni již bylo dost. Slunce zase svítí, voda se stáhla zpět, Vltava již opět teče ve svém korytě a život na jejích březích se pomalu vrací do normálních kolejí. Samozřejmé potrvá ještě dlouho, než budou škody na majetcích odstraněny, ale možná nikdy nezmizí škody na duších těch, kteří viděli, jací skutečně jsou jejich spoluobčané, kteří viděli, že na pomoc Týnu nad Vltavou vyrazili lidé z Moravy, ze vzdálených koutů naši vlasti, aby tady poznali lhostejnost a neochotu. Měli bychom se opravdu nad sebou zamyslet Všichni....